x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Zpravodaj 01/2023 Dějiny každodennosti & gender

Od podkategorie sexuality k samostatné transgender identitě

31.1.2023, Jamie Rose, amerikanistka a překladatelka

Historické sexuologické konstrukce transgender identity bývaly často založeny na propojenosti (ne-li přímo identifikaci) s homosexualitou. Dnes sexualitu a transgender identitu vnímáme jako dva nezávislé aspekty osobnosti. Jak jsme se dostaly*i do bodu, kde se trans osoby otevřeně identifikují jako lesby, gayové, bisexuální, asexuální a všechny ostatní osoby na široké škále sexuality? Nešlo o snadnou cestu.

Již od samotných počátků sexuologie jakožto disciplíny úzce provázané s vědeckým pozitivismem 19. století a eugenickými snahami bylo evidentní, že omezené definice dvou genderů v heterosexuální komplementární opozici neodpovídaly společenské realitě. Snahy o (vytvoření a) ukotvení heterosexuality do jakési představy „lidské přirozenosti“ však nenarážely pouze na fakt, že existovaly osoby, které o „opačné“ pohlaví neprojevovaly zájem, ale také na to, že některé z těchto osob se vlastně ani se svým úředním pohlavím vůbec neztotožňovaly. 

Daná skutečnost však paradoxně nahrávala do karet tehdejšímu společenskému systému, který se mnohem více obával zpochybňování „přirozenosti“ heterosexuality než genderové flexibilnosti. Vidět to lze na příkladu konceptu „pohlavní inverze,“ který na sklonku 19. století popularizoval anglický sexuolog a eugenik Havelock Ellis1. Ellis pracoval s představou toho, že lidé, kteří se s touto „inverzí“ narodili, se nejenom často identifikují s „opačným pohlavím“ z hlediska své vlastní genderové identity, ale především i sdílí sexuální touhy, které jsou danému pohlaví „přirozené“.

Heteronormativita nade vše 

V praxi tak Ellis využil existenci trans identity k tomu, aby zpochybnil existenci homosexuality jako takové – otevřel sice dveře pro heterosexuální trans muže a trans ženy, ale současně kodifikoval i některé cisgender lesby a gaye jako pouhé manifestace té samé „inverze“. Butch lesba, i pokud se identifikovala jako žena, tak byla na základě svého maskulinnějšího genderového vyjadřování označena jako “invert”, a její zájem o jiné ženy byl tak vlastně heterosexuální. Ačkoliv potenciální femme partnerka této butch lesby “invert” nebyla, její zájem o butch partnerku byl vlastně projevem “zdravé heterosexuality”. Vyvstává zde samozřejmě otázka, jak by se tato teoretická koncepce vyrovnávala v případě párů, které neodpovídají kombinaci maskulinní/femininní (např. butch/butch). V mnoha případech však byla existence takovýchto párů popírána nejen v pseudovědeckém sexuologickém teoretizování, ale i v rámci některých raných queer skupin a sdružení.

V sexuologických kruzích, tedy mezi osobami, které mají enormní vliv na životy trans osob, se toto chápání trans identity, ať už pod tímto termínem či termínem jiným v mnoha případech, táhlo až do 90. let minulého století (a v myslích individuálních sexuoložek*gů patrně přežívá dodnes). Vlastně i v českých médiích nadále vídáme výrazy typu „duše narozená do špatného těla,“ které vycházejí z těch samých koncepcí – představy, že existuje nějaká esenciální “mužskost” či “ženskost”, se kterou se lidé rodí a která odpovídá formě, kterou ve valné většině případů nabírá i jejich tělo. Toto chápání genderu jakožto něčeho fixního, fundamentální a esenciálního následně vede k marným snahám najít i nějaký fyziologický podklad pro existenci trans osob, ať už v jejich hormonech, mozcích či genech. V určitých kruzích české sexuologie pak třeba nadále panuje i představa, že existuje něco jako “trans gen”, který je předáván z generace na generaci, což je pak užíváno jako jeden z argumentů pro zachování povinné chirurgické sterilizace trans osob – praktiku, která dnešní (neboť výraz “moderní” zde aplikovat nelze) sexuologii situuje pevně v rámci eugeniky. 

Kodifikace trans osob jako inherentně heterosexuálních měla do určité míry pozitivní dopad na některé trans osoby, které svou vlastní identitu chápaly v těchto omezených definicích. Mezi ně spadal*a například John Radclyffe Hall, autor*ka knihy Studna osamění z roku 1928 označovanou za “první lesbický román v angličtině,” což je vzhledem ke komplexní genderové identitě Hall poměrně omezující označení.2 Hall se otevřeně identifikoval*a jako “vrozený invert” (tato identifikace vycházela z velké míry přímo z Havelocka Ellise, ale byla opřena i o spirituální chápání sebe sama jakožto reinkarnaci jednoho ze svých mužských předků) a značně autobiografická hlavní postava Studny osamění, Stephen Gordon, svou identitu rovněž chápe primárně v rámci transmaskulinity, než homosexuality. Toto značně binární a heterocentristické chápání trans identity však mělo katastrofální dopad na trans osoby, jejichž identita či sexualita vybočovala z těchto rámců.

Kritické hlasy

Studium sexuologických praktik v minulém století značně poukazuje na to, že, alespoň v kontextu trans osob, jejím cílem nebylo nutně zlepšování kvality života trans osob, ale spíše jejich ukotvení do normativních (heterosexuálních) struktur. Od trans osob, jejichž samotná existence ve společnosti by otevírala témata jako je „přirozenost“ genderových rolí a sexuality, se očekávalo, že po podstoupení tranzice budou svou trans identitu skrývat a dají se do manželského svazku. To však znamenalo, že pakliže osoba, která tranzici chtěla podstoupit, heterosexuální nebyla, popřípadě neměla zájem svou trans identitu nijak skrývat, tranzice jí nebyla umožněna. V praxi to tedy znamenalo, že mnoho trans lidí se muselo naučit efektivně lhát svým sexuoložkám*gům a svou sexualitu skrývat, aby jim bylo umožněno tranzici podstoupit. 

Jednou z výrazných osobností, které se zasadily o změnu tohoto stavu byl trans gay Lou Sullivan, který aktivně bojoval za to, aby zdravotnické organizace upravující přístup k trans osobám umožnily tranzici i lidem, kteří se otevřeně identifikovali jako neheterosexuální. Ačkoliv existovala určitá míra otevřenosti k tomu umožňovat tranzici neheterosexuálním trans ženám, trans gayové jako Sullivan byli nadále vnímáni jako prakticky neexistující kategorie, a heterosexualita tak nadále zůstávala podmínkou pro umožnění tranzice trans mužům. Když v roce 1986 Sullivan zjistil, že je HIV pozitivní, napsal: „Měl jsem určité potěšení z toho, když jsem informoval genderovou kliniku3, že ačkoliv mi jejich program tvrdil, že nebudu schopen žít jako gay, tak jako gay alespoň zemřu.”.

Určitou ozvěnu tohoto vidíme dodnes nejenom v tom, že česká sexuologie je doslova posedlá snahou „přesně určit“ sexuality trans pacientek*ů, ale také v tom, že mnoho nebinárních osob je dnes nuceno na českých sexuologiích lhát a identifikovat se v rámci binárních chápání genderu, aby jim byl umožněn přístup k hormonům a zákrokům.

 

1) Havelock Ellis, Studies in the Psychology of Sex Vol. 2 (Philadelphia: F. A. Davis Company, 1908), https://archive.org/details/StudiesInThePsychologyOfSexVol.IIHavelockEllis/page/n15/mode/2up

2) Hall jméno John užíval*a v okolí blízkých, ale i jméno Radclyffe samotné bylo adoptované. Není dochované, že by o sobě mluvil v mužském rodě, ale vzhledem k poměrně jasné trans identifikaci si zde dovoluji používat alespoň nebinární jazyk.

3) Genderové kliniky fungují v rámci zdravotnických systému například v USA, Spojeném království a Kanadě. Narozdíl od českých sexuologických klinik však tyto genderové kliniky nutně nevycházejí ze sexuologických perspektiv (ačkoliv v některých případech na sexuologické diskurzy napojeny být mohou).

 

Jen Manion, Female Husbands: A Trans History (Cambridge: CUP, 2020)

Morgan M Page, One from the Vaults (podcast)

Diana Souhami, The Trials of Radclyffe Hall (London: Quercus, 2013)

Susan Stryker and Stephen Whittle (eds.), The Transgender Studies Reader vol. 1 (New York: Routledge, 2006)

Susan Stryker, Transgender History (Berkeley: Seal Press, 2006)

Lou Sullivan, We Both Laughed in Pleasure: The Selected Diaries of Lou Sullivan 1961-1991, Ellis Martin and Zach Ozma (eds.) (New York: Nightboat, 2019)

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *