Vážené čtenářstvo,
to, že dějiny jsou tvořené zdola, není nic nového pod sluncem. Dějiny nevytváří panovníci nebo politici (záměrně používám generické maskulinum), ale jsou tvořeny námi. Každý*á z nás se podílíme na psaní příběhů a dějinných událostí. Pro feministický výzkum jsou pak dějiny každodennosti zásadním výchozím bodem pro zkoumání minulosti. Oproti velkým politickým a vojenským událostem a makrohistorii nás zajímá mikrohistorie, jaké osudy měli konkrétní lidé, jak žili, co ovlivňovalo jejich všednodenní život, na základě čeho se rozhodovali, jaká tabu či stereotypy překonávali a jak sami reflektují své životy. Jak říká Dana Musilová v anketě [níže na stránce], výzkum každodennosti například umožnil “návrat” žen do dějin. Pro únorové číslo našeho zpravodaje jsme tedy vybraly*i právě téma dějin každodennosti z pohledu genderu, kde se zaměřujeme na různá opomíjená místa historie a naší každodennosti. A sešly se skutečně podnětné texty!
Na opomíjené kapitoly queer historie se zaměřila Jamie Rose ve svém článku Od podkategorie homosexuality k samostatné transgender identitě. V rozhovoru s Věrou Sokolovou se dozvídáme o každodennosti queer lidí za socialismu v Československu na základě její nedávno vydané přelomové knihy Queer Encounters with Communist Power. Každodennost Elišky Krásnohorské v kontextu dějin českého ženského hnutí přibližuje Milada Sekyrková. Nad přehlíženými ženami v disentu se zase zamýšlí Milena Bartlová. Na základě našeho projektu Československo v paměti žen jsem se pak snažila přiblížit na konkrétních ukázkách z orálněhistorických rozhovorů, jak ženy vzpomínají na svou práci a jakou roli hrála v jejich životech. Článek Jak se dá každodennost spojit s výukou? ukazuje, jak reflektují platformu Paměť žen zapojené děti a vyučující z našich spolupracujících škol.
Z trochu jiného úhlu pohledu se na dějiny každodennosti zaměřila Veronika Pehe ve své osobní reflexi Syndrom podvodnice: realita každodennosti (mladé) akademičky. Markéta Štěpánová zase přibližuje kapitoly z opomíjených dějin anarchofeminismu v rámci svého textu Revoluce všedního dne. Alica Sigmund Heráková pak ukazuje vývoj dějin romské každodennosti a postavení žen v romských komunitách.
Ani tentokrát nechybí zajímavé čtenářské tipy, které pro vás pravidelně vybírá z naší knihovny Lucie Přibyl nebo pro nejmladší čtenářstvo Kateřina Čopjaková v únorovém Čtení pro malé feministy a feministky. A v rubrice Ze světa múz tasíme důležitou zbraň na nedávné události, které námi velmi otřásly: Queer poezii proti nenávisti, tentokrát s básní Die gleiche Stelle Richarda L. Kramára.
Za celý tým Gender Studies vás srdečně zvu na výstavu s názvem ŽENY MOHOU… Vzděláním k nezávislosti, kterou slavnostně zahájíme na MDŽ 8. března na Náplavce u Café Avoid. A pozor, stále je možné se až do 19. února přihlásit do soutěže Firma roku: rovné příležitosti (letos na téma digitalizace práce). Mimoto upozorňujeme také na nový projekt z dějin vězeňské každodennosti, tentokrát o ženách ve vězení, ve spřátelené organizaci RUBIKON centrum. A na závěr patří poděkování Janu Dufkovi za výtvarné zpracování coveru únorového čísla.
Za celou redakci vám přeji podnětné čtení, (ne)obyčejné dny plné laskavosti a solidarity a hodně sil do boje s patriarchátem (nejen na nadcházející MDŽ).
Marie Koval,
šéfredaktorka
Téma aktuálního magazínu Rovné příležitosti v souvislostech tentokrát nabízí mnoho možností, jak ho uchopit, a ještě více skvělých knih z fondu Knihovny Jiřiny Šiklové. Na „dějiny každodennosti“ se tedy díváme hodně zeširoka, ať už z hlediska žánrového nebo časového.
I tento rok byla vyhlášena soutěž Firma roku: Rovné příležitosti, a to již patnáctý ročník. Tématem letošního ročníku je digitalizace práce.
Výzkum každodennosti umožnil „návrat“ žen do dějin. Ženy byly v historické perspektivě klíčovými aktérkami všedního dne. Nebyly pouhými pasivními konzumentkami rolí matek a hospodyň, které jim připisovala kultura a společnost, dokázaly vždy mnohem víc. Trefně to již před takřka sto lety vyjádřila sociálně demokratická poslankyně rakouského parlamentu a ekonomická expertka tamější sociální demokracie Emmy Freundlich (pocházela mimochodem z Ústí nad Labem), když si v jedné ze svých brožur věnovaných ekonomice domácnosti položila řečnickou otázku, co by se stalo, kdyby ženy přestaly vykonávat domácí práce. Odpověď? Nic, jen společnost by se zhroutila. Dnes už z různých výzkumů víme, že by se zhroutila i její ekonomika, v níž je významná část výkonu realizovaná formou reproduktivní, tedy neplacené práce.
Z feministické perspektivy se výzkum každodennosti může jevit jako upevňování tradičních rolí ženy. Moje výzkumy, zejména ty, které se týkají ženské práce, však ukazují, že skutečnost byla mnohem barvitější. Práce žen, produktivní i reproduktivní, ovlivňovala bytí, rytmus všedního dne, společenský status, prolínala jejich životem. Vyžadovala motivaci, aktivitu, schopnost improvizovat a rozhodovat se. V tomto kontextu se výzkum dějin každodennosti z genderového hlediska jeví jako jedna z možnosti, jak ukázat, že ženy nebyly pasivními domestikovanými bytostmi bez vlastního názoru, ale naopak cílevědomými aktérkami společenského a rodinného života.
Přesun pozornosti od makro k mikrohistorii, od politických dějin k dějinám každodenního života, nám umožňuje podívat se na to, jak se na úrovni rodiny, bez ohledu na komunistickou diktaturu, odehrával jiný druh mocenských vztahů: genderové mocenské vztahy. Zde můžeme učinit zajímavé srovnání mezi komunistickými zeměmi a západními demokraciemi: ženy v komunistických zemích byly svým způsobem osvobozeny díky povinnému zapojení na pracovního trh, protože měly plat a nebyly již finančně závislé na svých mužích. Na druhou stranu snášely takzvané "dvojí břemeno": společenské normy se nevyvíjely stejným tempem jako komunistické právní normy a od žen se stále očekávalo, že kromě práce na plný úvazek budou vykonávat všechny tradiční ženské domácí práce, což ještě zhoršovalo nedostatkové zboží a fronty, v nichž musely stát. Měly tedy mnohem více práce než ženy na Západě, jejichž boj proti patriarchátu a za přístup na trh práce šel ruku v ruce – tj. jejich zapojení do pracovního procesu bylo pomalejší, ale když už práci získaly, dokázaly se také více dělit o domácí úkoly se svými manžely. Pokrok dosažený za komunismu byl tedy mnohem omezenější, než se zdálo.
Vedla jsem například výzkumný projekt o porodech za komunismu ve srovnání se Západem a ukázala jsem, že boj západních žen za bezbolestný porod a posílení jejich role během porodu (tzv. hnutí Lamaze) začal později než sovětská politika v této oblasti, ale šel ruku v ruce s demokratizací společnosti. Emancipace žen v emblematické každodenní životní situaci tak šla ruku v ruce s demokratizací společnosti – což je přesně to, co se v komunistických společnostech nedělo.
Především bych řekla, že je důležité sledovat genderové hledisko při jakémkoli historickém přístupu k minulosti, ať už se jedná o každodennost, dějiny mentalit, politické, hospodářské, sociální dějiny. Gender tvoří jednu ze základních strukturálních souřadnic společnosti a je stejně určující jako zohlednění geografického aspektu, příslušnosti k sociální vrstvě, etnicitě apod. Jedině tak člověk může relevantně interpretovat některé fenomény a získat plastický obraz minulosti. U dějin každodennosti ale tato potřeba podle mě narůstá, protože právě zde můžeme více a snadněji sledovat také genderové konstrukty spojené se ženami jako aktérkami, které se třeba ve starších obdobích v tradičně zkoumaných politických dějinách téměř neobjevují. Nejde jen o odbornou relevanci nebo otázku vyváženosti, ale také o to, že nám tenhle typ zkoumání odkrývá zásadní obecnější otázky.
Pokud bych uvedla příklad ze svých výzkumů, tak bádáním o každodenním životě žen nutně dospívám k úvahám o celkovém charakteru, strukturálním a ideovém ukotvení státního socialismu, o tom, proč a jakým způsobem na něm lidé participovali, co jim přinášel pozitivního i negativního, jak byla realizovaná a zároveň předkládaná idea rovnosti, emancipace, sociální spravedlnosti, jak tato nedávná minulost ovlivňuje naši přítomnost… a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.