x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Zpravodaj 01/2023 Dějiny každodennosti & gender

Přehlížené disidentky

31.1.2023, Milena Bartlová, historička umění a vysokoškolská profesorka

Před pětačtyřiceti lety, počátkem roku 1977, bylo zveřejněno prohlášení Charty 77. V následujících měsících a letech pokračovala opoziční a podvratná činnost rostoucí, ale vždy nepočetné skupiny lidí, kterou tehdejší moc nazývala „protistátní“ a jako zločince je také pronásledovala. Nebylo mezi nimi málo žen. Mohly by jejich příběhy podporovat nynější feministické snahy? 

Ženy a politika opozice 

Na to, jak často se o Chartě 77 v posledních třech desetiletích mluví, je nečekané, že o ní dosud nevznikla základní a důkladná historická práce; teprve nyní probíhá v Ústavu soudobých dějin Akademie věd příslušný výzkumný projekt. Z 1886 podpisů Charty 77 do roku 1989 bylo 385 žen, tedy zhruba pětina. Mezi tzv. mluvčími, kteří a které se střídali na nejnebezpečnějším místě při veřejném zastupování signatářů*ek, tvořily ženy téměř polovinu. Vedle toho působila v prostředí Charty, disentu a undergroundu i řada žen, které signatářkami nebyly. Byly to například písařky samizdatových publikací, překladatelky, ale také ty, které se staly živitelkami rodin poté, kdy muži-signatáři přišli v rámci pronásledování o zaměstnání.

Díky Marcele Linkové a jí vedenému kolektivu ze Sociologického ústavu o ženách víme dokonce o něco více než o celku chartovního společenství. Před pěti lety pořídily a vydaly rozhovory s jednadvaceti ženami, které buď Chartu 77 podepsaly samy, nebo byly partnerkami signatářů. Těžištěm knihy je výklad zvláštního jevu, který označuje její název jako „bytovou revoltu“. Běžně se politické dění považuje za veřejnou činnost a feministická politika byla od svého vzniku vždy zaměřena na to, že ženy mají a musí vystoupit ze soukromého prostoru, který jim patriarchální genderový řád přiděluje, a stát se veřejnými aktérkami. Kvůli pronásledování chartistů*ek se však dějištěm politické činnosti staly byty a domy, tedy soukromé prostory. A právě díky této skutečnosti se ženy staly aktérkami politického života, který byl rovnou velmi riskantní, a to navzdory skutečnosti, že uvědomělý feministický postoj v prostředí československého disentu téměř neexistoval. 

V knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent zařazeny rozhovory s Martou Kubišovou a Marií Rút Křížkovou, které byly matkami-samoživitelkami. Doprovodné a interpretační texty, které pro knihu napsali Marcela Linková a historik Petr Blažek, stejně jako výběr publikovaných rozhovorů se však soustřeďují na téma a hodnoty rodiny. Takové rámování knihu zařazuje na relativně konzervativní místo, přestože se tu představují různé typy rodin, od početných rodin katolických po undergroundová partnerství, a také ženy vědkyně i ty bez vzdělání. A i navzdory tomu, že tyto rodiny překračovaly měšťanské konvence svou otevřeností, která se ukazuje jako klíčová charakteristika, když pomáhá přehodnocovat, co skutečně znamená praktické hrdinství.

Chtělo by se říci, že by nyní bylo žádoucí doplnit Bytovou revoltu o podobný výzkum, který by se ale více zajímal o ženy jako samostatné politické bytosti, nikoli o jejich roli matky a hospodyně v otevřené domácnosti. To už ale bohužel stěží bude možné, protože ženy, které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jako zralé osobnosti působily, již stěží nalezneme mezi živými. Vedle těch, které získaly zaslouženou známost v polistopadové společnosti (jako byla např. Jiřina Šiklová), se to týká mnoha žen, jejichž jména dnes nikdo nezná. Příkladem mohou být Irena Petřinová a Anna Tučková, novinářky, jimž byla zakázána činnost a které se zejména v sedmdesátých letech velmi významně podílely na ilegálním sdílení informací a písemností se zahraničím. Zvláště v tomto ohledu hraje významnou roli přehlížení žen, které už tehdy patřily ke starší generaci, a mimo jiné právě proto se neobjeví v případě zacílení na rodiny. 

Do jisté míry to lze napravit studiem historickým, které už nespoléhá na výpovědi pamětníků*nic. Historiografie potřebuje prameny, především písemné a obrazové, a na jejich základě pracuje způsobem, který lze přirovnat k detektivnímu pátrání. Protože však nezbytnou metodou činnosti disentu byla konspirace, tedy nutnost utajovat své aktivity a nenechávat po nich nežádoucí stopy, stává se, že badatelé*ky o některých osobnostech vůbec nemusí tušit. Pokud se pak záznamy vzpomínek orientují na rodiny a nevšímají si samostatných žen, vzniká jakási slepá skvrna. I přes tyto obtíže by ale bylo dobré se o takový výzkum cíleně snažit: už proto, že životní situace a podmínky takových žen mohou být pro nás dnes stejně, ne-li více inspirativní, než je tomu v případě otevřených domácností a bytové politiky.

 

Literatura:

Marcela Linková, Naďa Straková a kolektiv, Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Academia a Sociologický ústav AV ČR: Praha 2018
Milena Bartlová, Ženy, které nechtěly mlčet. Tři československé příběhy. Nadace Rosy Luxemburgové a Neklid: Praha 2021 a 2022 (dostupné zdarma ke stažení na https://rosalux.cz/wp-content/uploads/2022/02/zeny_web2s.pdf).

 

Foto: Radek Brousil

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *