x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Zpravodaj 01/2023 Dějiny každodennosti & gender

Revoluce všedního dne

31.1.2023, Markéta Štěpánová, Gender Studies, o.p.s.

Je to víc jak 20 let, co jsme společně s dalšími lidmi založili Feministickou skupinu 8. března. Často se k této organizaci v myšlenkách vracím, naposledy když jsem vypracovávala profesní portfolio a hledala jsem zdroj svých kompetencí a dovedností. Může to znít zvláštně, ale většinu svých znalostí, zkušeností i praktických dovedností jsem získala díky svému působení v aktivistické alternativní scéně. Tenkrát jsme vedli debaty, jestli jde o scénu nebo hnutí, scéna se nám zdála málo, hnutí jsme tak nějak věděli, že nejsme, ale chtěli jsme jím být.

Fungování v takovém kolektivu bylo velkou školou života, nikoli však v tom dehonestujícím pojetí, ale opravdu. Díky aktivismu jsem se naučila nejen organizovat akce, spolupracovat ve větší skupině či napsat smysluplný text, ale i být schopna zhodnotit náročnost úkolu, myslet za roh a zodpovědně přistupovat k aktivitám. Jsem ráda, když vidím, že takové kolektivy jsou stále, je jich víc a jsou asi respektovanější navenek a snad i více respektující uvnitř. Doba se změnila, což je sice otřesné klišé, ale stejně jako si nepřejeme být tehdy souzeni dnešníma očima, nesuďme dnešní „mladé“ očima svýma. Takhle to prostě nefunguje a není to fér. Nebuďme zahořklí a zahořklé jen proto, že je pro nás obtížné pochopit, jak může někoho uspokojovat aktivita na sociálních sítích. Nedávno jsem byla účastna diskuze, kde jeden z pamětníků hovořil o tom, že mladí nic nedělají a nejsou vidět. Zapomněl ale na to, že to, že je nevidí on, neznamená, že se nic neděje. Změnily se způsoby „boje za lepší zítřky“, změnily se nástroje, přijměme to s pokorou a doufejme, že i jich se jednou budou lidé s nostalgií ptát, jak to tenkrát dělali, že zanechají stopu, zlepší nebo možná dokonce zachrání svět. 

Feministická skupina 8. března

Občas se mě někdo ptá na to, jaké to bylo vnášet feminismus do anarchistického prostředí nultých let, jaké to bylo založit organizaci, vydávat časopis, fungovat v rámci té scény. S vylíčením důvodů jejího založení i způsobu následného fungování si pomůžu citací z webových stránek, které jsou k mému překvapení stále dostupné.

„Na konci roku 2000 vznikla za účelem uspořádání 8. března a zapojení se do globální stávky žen Feministická skupina 8. března. Původní záměr skupiny byl vrátit Mezinárodnímu dni žen jeho původní význam a upozornit na problematické postavení žen v české společnosti i ve světě. Po uskutečnění akce k Mezinárodnímu dni žen v roce 2001 se část skupiny rozhodla, že témata, kterými se FS 8.3. zabývala, musí být ve společnosti otevírána soustavně. Zvláště pak v rámci anarchistického hnutí, které má potenciál chápat nerovnost pohlaví v souvislosti s dalšími nerovnostmi ve společnosti a zaobírat se jimi. FS 8.3. tedy pokračovala dál jako anarchofeministická organizace. V roce 2004 skupina změnila název – na Anarchofeministická skupina, aby tak jasně vyjadřoval její názorovou orientaci. Skupina usiluje o vytváření pozitivní alternativy založené na anarchofeministických principech“

Anarchofeminismus všedního dne

Nutno podotknout, že většina lidí, holek i kluků (byť těch bylo výrazně méně) už byla aktivní v jiných kolektivech nebo organizacích, ale tohle bylo specifické tématem – anarchofeminismus nebyl téma nikde. Existovaly sice ženské organizace zabývající se genderovými otázkami, kterých si zpětně vážím a v jedné z nich pracuji, nicméně tenkrát pro mě zastupovaly kolaboraci se systémem, což se v 18 letech neodpouští. A pak to bylo to anarchistické prostředí, kde se možná někde proklamativně objevilo, že je proti sexismu, ale realita byla jiná. Opět si pomohu citací, tentokrát z rozhovoru, který jsem dávala pro účely nějaké diplomové práce v roce 2013:

„Prvotním impulsem k založení skupiny bylo (možná i díky věku) do značné míry naštvání na to, jak to funguje jednak ve společnosti obecně, ale i v rámci anarchistického prostředí. 

(…)

Myslím, že to bylo něco úplně nového, co hodně zčeřilo vlny. Byly jsme hodně odhodlaný měnit věci a cítily jsme se dost špatně v rámci anarchistické scény jako ženy/holky. Nesnášela jsem ten pocit, že holka je lepička plakátů a zapisovatelka na schůzích, zatímco mluvit k věci můžou jen kluci. Ono to tak samozřejmě nebylo, takové pravidlo neplatilo, ale pocitově to tak bylo. Holka byla často jen ta, co chodí s tím a tím. Z dnešního pohledu je pro mě nepředstavitelné, že bylo naprosto samozřejmé používání generického maskulina, že politika byla od osobního života velmi odtržená a nikdo to nezpochybňoval. Holek bylo fakt málo a žádný „ženský hlas“ neexistoval. Holky se buď integrovaly do stávajících organizací, kde jich pár bylo, nebo fungovaly jako něčí přítelkyně, které občas s něčím vypomohly. Ale to prostředí pro holky moc lákavé nebylo. Převládal kult síly a ve většině organizací bylo prostě macho prostředí. Myslím, že jsme hodně lidí naštvaly tím, že jsme o tom začaly mluvit. Taky tím, že jsme o tom mluvily dost ostře a dost nahlas. Šly jsme do toho hodně tvrdě a nekompromisně. Z dnešního pohledu se mi to zdá až srandovní.“

Osobní je politické

Tyhle emoce byly na začátku, s tím jsme do aktivit Feministické skupiny 8. března, posléze Anarchofeministické skupiny, šly. Naše přednášky o sexismu v alternativní scéně nebyly přijímány s velkým nadšením, texty byly bouřlivě diskutovány. Struktury se měnily obtížně, ale měnily. Těžko říct, do jaké míry to bylo naším úsilím, do jaké míry tím, že se měnilo i vnější prostředí, ale určitý podíl zásluh nám asi upřít nelze, o věcech se začalo mluvit. Pokud jsem na začátku textu hovořila o zkušenostech, které jsem díky působení v alternativní scéně získala, dostávám se k té každodennosti. Většinu volného čas jsme věnovaly schůzkám, přípravě zpravodaje, časopisu (např. Přímá cesta, Siréna), demonstrací, přednášek. Bylo v tom potěšení a radost, ale časově to bylo velmi náročné. Bylo nám ale kolem 20 let, práci řada z nás měla jen jako brigádu, bydleli jsme s rodiči či ve společných bytech. Člověk si mohl dovolit věnovat aktivismu tolik času. Koneckonců to korespondovalo s tím, co jsme hlásali. Velký akcent byl kladen na heslo druhé vlny feminismu: osobní je politické, stěžejním tématem byla revoluce všedního dne.

„Dekonstrukce starých struktur a konvencí (např. omezující genderové role, hierarchické vztahy, odcizenost) musí podle nás probíhat zároveň s konstrukcí nových řádů a vztahů, jak v měřítku celé společnosti, tak i v měřítku života jedince. Toho dosahujeme pokoušením se o každodenní překračování zažitých hranic a norem a vytvářením nových vztahů, budovaných na principech rovnosti a svobody. Tento princip lze nazvat revolucí všedního dne. Je to dlouhodobé úsilí, směřující k zásadní společenské přeměně – sociální revoluci. Smyslem této snahy je zabránit nahrazení stávajících mocenských struktur jinými formami útlaku, jak už se v minulosti mnohokrát stalo.“

(citace ze stejného prohlášení)

Scéna má vratké nohy

Entuziasmus ze začátků fungování ale časem vyprchal, vyprchalo naštvání a my jsme zestárli a měli i jiné starosti: 

„Činnost se stala pro nás sice důležitou, ale prací. Chyběl ten náboj, který to mělo za začátku. Řada lidí, kteří stáli u zrodu, už v kolektivu nefigurovala, mělo už to jiný náboj. Osobně pro mě bylo stále velmi důležité pracovat na časopisu, vnímala jsem to jako účinný prostředek, který si cestu ke čtenářstvu může najít, ale nijak zásadně mě nelákala nějaká pravidelná činnost. Hodně jsem změnila pohled na „hnutí“, „scénu“. Zdálo se mi, že stojí na hodně vratkých nohách a není úplně fér samo k sobě. Tím, že jsem kvůli dětem i práci najednou měla méně času, jsem zjistila, jak rychle se člověk v tomto prostředí ocitá mimo. Nebylo mi to příjemné a asi mě to dost vzdálilo od těchto lidí. Velkou roli hraje mé přesvědčení, že tato scéna není schopná fungovat jako podpůrná skupina pro někoho, kdo se ocitne v nesnázích.“ 

(rozhovor z roku 2013)

Tohle celkem příkré zhodnocení by se možná slušelo dovysvětlit. Jako člověk, který v anarchistickém prostředí vyrostl, mám očekávanou míru solidarity či podpory nastavenou asi hodně vysoko. Některé věci jsou pro mě samozřejmé, ale vím, že ve většinové společnosti vzbuzují údiv. Proto by bylo velmi nefér nezmínit, že platit za někoho, kdo nemá dost peněz, skládat se na léčebné výlohy, cesty, materiál, platit společný nájem podle toho, kolik kdo vydělává apod. bylo samozřejmostí. Ve chvíli, kdy jsem ale jako relativně mladá měla děti, ve chvíli, kdy jsem z různých osobních důvodů nemohla věnovat “hnutí” tolik času jako dřív, cítila jsem se vyloučena a nebyla jsem sama, kdo to zažil. Lidé v tomto prostředí na sebe navzájem měli velké nároky, velmi přísně jsme soudili lidi za to, co je správné a co ne. Syndrom vyhoření fungoval velmi silně a nikdo s tím nic nedělal. Spousta lidí odešla a nikdo se moc neptal proč. 

Když bych se na závěr měla zamyslet nad tím, jestli to mělo smysl, neváhala bych, smysl to rozhodně mělo – pro mě osobně i pro vývoj hnutí.

Myslím, že nějaký holčičí/ženský hlas slyšet je, ale řada feministických názorů se dost etablovala, už to není taková kontroverze, mluvit o feminismu. Objevují se nová témata. Pozitivně vnímám to, že to, o co nám šlo, se v mnoha ohledech podařilo prosadit. V rámci anarchistického prostředí je ženský hlas akcentován, žena je více vidět i slyšet. V porovnání s tím, v jakém klimatu jsme byly aktivní my, mám pocit, že jsme o sto let jinde.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *