Právo rozhodovat o vlastním těle je jedním ze základních lidských práv. O to víc překvapí, že je toto právo u některých skupin lidí systematicky českými zákony potlačováno. Jedním z nejpalčivějších případů jsou trans a nebinární lidé a způsob, jakým stát a další instituce přistupují k tranzici.
V různých zemích jsou kladeny překážky, které brání trans* lidem v přístupu k uznání jejich genderové identity, překážky, které omezují jejich nakládání s vlastním tělem či je tlačí do tělesných změn jimi nechtěných. Maďarsko v minulém roce úplně znemožnilo úřední změnu genderu, v Polsku zase musí trans* lidé k uznání genderové identity žalovat své rodiče u soudu s nejistým výsledkem. V Česku stále přetrvává paradigma trans* lidí, jakožto osob psychicky nemocných, které o sobě nedokážou samostatně rozhodovat. Tomu odpovídá i současné nastavení právního řádu ve vztahu k trans* lidem a tranzici obecně.
Česká legislativa působí na životy trans a nebinárních osob dvojím způsobem. Primárně totiž brání tělesným změnám a porušuje tak jejich tělesnou autonomii. Jakékoliv "chirurgické výkony směřující ke změně pohlaví" podléhají podle zákona schválení komise Ministerstva zdravotnictví složené mimo jiné z odborníků a odbornic z oblasti sexuologie, psychologie, psychiatrie a práva. Chcete menší prsa? Tak hlavně nikde neříkejte, že jste trans kluk, nebo že to jakkoliv souvisí s vaší genderovou identitou, jinak budete nuceni docházet na sexuologii, podstoupit roční real-life test [test skutečného života v genderové roli, jež má být výsledkem tranzice – pozn. red.] a přesvědčit tak celou komisi, že to myslíte opravdu vážně.
Na druhé straně však paradoxně česká legislativa a praxe trans* lidi k tělesným změnám nutí. K úřední změně zapsaného pohlaví je nutné celý tento kolotoč podstoupit, včetně finální chirurgické kastrace, která zůstává v Česku jako v jedné z mála zemí Evropy podmínkou úřední změny genderu.
Celý systém je tak nastaven binárně, ode zdi ke zdi. Buď jste diagnostikovány*i, potom tedy máte projít celým nalinkovaným procesem včetně kastrace, tedy "chirurgického zákroku při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů". A na závěr vám umožníme změnit si úředně zapsané pohlaví a úřední jméno. A nebo diagnostikovány*i nejste, případně se vám nedaří přesvědčit všechny odborníky a odbornice, že jste dostatečně trans, pak vám stát nedovolí podstoupit jakékoliv tělesné změny spojené s vnímání genderu, možná ani neseženete hormonální léčbu. S lidmi s nebinární identitou totiž systém nepočítá vůbec.
Ve většině států Evropy prošla legislativa v této oblasti v posledních letech vývojem. Upustilo se od požadavku povinné kastrace, ve státech s vyspělejší legislativou není potřeba k úřední změně ani lékařská diagnóza. Přibyly neutrální identifikátory pohlaví či možnost jeho neuvedení na úředních dokladech. Systém péče o trans* lidi je postaven tak, aby vyhovoval individuálnímu vnímání genderu u každého člověka. Nikdo není do změn nucen a zároveň jí*mu v nich není bráněno. Na čele v nastavení systému tak, aby byl přátelský k trans a nebinárním lidem, jsou, možná trochu překvapivě, např. Malta a Portugalsko, poměrně konzervativní, silně katolické země. Brzdou pokroku tedy není ani tak obrana tradičních hodnot, ale spíše nedostatek empatie politiků a političek a neochota vyjít vstříc potřebám části občanů*ek. Zda se dočkáme systémových a legislativních změn v dohledné době i v Česku, je však stále otázkou.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).