x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Tančící tělo

31.5.2021, Lucie Hayashi, publicistka, manažerka a lektorka v oblasti profesionálního tance, zakladatelka Tanečních aktualit, vedoucí katedry tance HAMU

Tanec je základním a přirozeným lidským projevem. Je specifickou tělesnou aktivitou, při níž se snoubí fyzický výkon s vytříbenou duševní činností. Může mít různé pohnutky či podoby, mnohdy obsahuje aspekt performance. Tělo se pak stává subjektem i objektem zároveň. A protože se jedná o lidské tělo, nemůže být od ducha zcela odosobněno, v rámci interpretace i reflexe – z části kvůli kinestetické empatii, z části společenskému tlaku. Komu ale tančící tělo patří? Kdy se stává veřejným aktem? A komu přísluší je soudit? Kde jsou hranice estetiky a etiky? Kdo určuje míru jeho odhalení? A proč vlastně tančíme?

Tanec se v naší společnosti objevuje v mnoha různých formách. Taneční projev patří neodmyslitelně k našemu tělu, je vrozený a spontánní. Vinou historického dění i společenského kontextu byl v některých kulturách a dobách potlačen jakožto fyzická kratochvíle, jež nepřináší hodnotné hmotné statky. V křesťanských kulturách se radostné projevy těla staly symbolem nečistoty, povrchnosti a marnosti – nástrojem hříchu, otrockou prací. A na piedestal múz byly vyneseny ochránkyně hudby, poezie a malířství. Lidové tance byly podezřívány z povzbuzování volné zábavy, párové za nástroj k námluvám a divadelní tanečnice byly a stále jsou v různých kulturách kritizovány za předvádění vlastního těla na veřejnosti. Tenká hranice mezi tancem a ženskou prostitucí je zažitým kulturním stereotypem v mnoha patriarchálních společnostech bez ohledu na zeměpisnou délku, například i v Japonsku. 

Ženské tělo stále vnímáno jako objekt

Přirozenosti se ale jen tak nezbavíme, a tak bohudík tanec přežívá i dál, i když v omezených podmínkách. Ačkoliv je předškolní vzdělávání plné pohybových a tanečních her, povinná školní docházka u nás taneční výchovu vypustila a ta jen stěží nyní hledá cestu zpět. Společenské tance vyučované v tanečních se udržují na noblesních plesech, díky globalizaci nyní také v tanečních komunitách a klubech salsy apod. Mládež jako v každé době volí trochu jiné pohybové vzorce v podzemních klubech a tančírnách, které lépe odrážejí módní hudební trendy. I tam je ale tančící ženské tělo mnohdy mylně pokládáno za sexuální návrh pro pozorující. Na rozdíl od jiných zemí v Česku nepotkáte skupinky tančících dívek před školou nebo party b-boyů [breakdance tanečníků – pozn. redakce] na parkovišti. Rezervovanost naší společnosti vůči tanci je přípustné překlenout jen způsoby, jež boří pomyslné hranice ostychu: omamnými látkami, rytmickým transem, davovou psychózou, komunitní euforií nebo sexuálními pudy. 

Sledovat jiné lidi při tanci, zvláště pokud tančí dobře, nám ale díky empatickým vjemům přináší podobné potěšení. Rádi obdivujeme lidské tělo a jeho schopnosti, které sami nemáme. To, co odlišuje tanec od artistiky, je ale kvalita pohybu, nikoli jen jednotlivých póz, estetická libost, která se rozechvěje při sledování v čase. Pokud navíc tanec s časem vědomě pracuje, rozvíjí se a kulminuje, může v nás kromě příjemného pocitu vyvolat také jiné pocity: asociace, vcítění do postavy a jejího prožitku, dojetí či katarzi. A pokud tohle všechno někdo dokáže, je to umění. Taneční umění, které žije ve vizualitě, umění, jehož hlavním prostředkem je tělo a kvalita pohybu, umění, které existuje pro publikum. A to už nevidí pouze tělo, nehodnotí jeho křivky a nehledá v nich erotický podtext. Takový přínos by měl mít tanec pro společnost. 

Kdo má „perfektní“ tělo?

Lidské tělo je v tanečním umění jedinečným nástrojem, živoucím objektem performance. Interpreti*ky je roky trénují, aby bylo „dokonalé“ – aby dokázalo vyjádřit všechny tvůrčí myšlenky i autorské emoce. Ale obraz perfekce je záludný – a může být v období dospívání, tedy v hlavním období rozvoje fyzických předpokladů budoucích profesionálů*ek, nebezpečný. Ambiciózní mladí lidé mohou snadno sklouznout do nástrah pouhé nápodoby vnější formy. Nepřirozené zásahy do formování postavy jinak, než samotným tréninkem, jsou u budoucích tanečnic (méně pak tanečníků) běžné. A tak se dnes obor zabývá mnoha problémy spojenými se zdravotními potížemi způsobenými potlačováním bolesti nebo nerespektem k anatomickým zákonitostem či času na regeneraci po úrazu, únavovými a stresovými syndromy kvůli nedostatku relaxu, ale i poruchy příjmu potravy z různých experimentů na formování postavy. 

Zrcadla v sálech odrážejí desítky upnutých trikotů, jejichž uniformita vyzdvihuje rozdílné stavby těl, která jsou v rámci hromadných tréninků pedagogicky hodnocena a kritizována před ostatními. Tanečníci*ce jsou denně v prostředí, kdy doslova nosí svou kůži na trh, poslouchají hlasité dohady o její kvalitě a ceně. Kritika mířená na jejich tělo se jich dotýká mnohonásobně osobněji, neboť tělo je zde synonymem pro tanec, který pro ně znamená mnohdy smysl života a vizi budoucího štěstí. Vztah k vlastnímu tělu je ovlivněn extrémními nároky na jeho výkonnost, výdrž i estetický ideál. S vytrénovaným tělem, smyslem pro performanci a snad i s obrněností vůči kritice, ocitají se nejotrlejší na scéně před publikem. Tančí pro ně, tělo artikulují dle požadavku choreografie či uměleckého vedení. Napospas představivosti kostýmní*ho návrháře*ky, snaží se nebýt pouze objektem cizího díla. Chtějí předat publiku z jeviště svou duši a umění. My vnímáme a hodnotíme taneční umění skrze jejich těla a osobnosti. Jako by nám patřilo za zakoupené vstupenky. 

Respekt k různosti

Špatně volená slova kritiky, vyučujících či okolí, zasednutí učitele*ky nebo šikana v kolektivu, ať vědomé či nevědomé, mohou vést k dlouhodobým následkům. Hájení chlapců jako v tanci ohroženého druhu vede k snadnému protěžování a aplikování dvojího metru. Zvyšuje se konkurenční tendence mezi spolužačkami, více pozornosti pro nadějné budoucí sólistky dokáže ušlapat talent ostatních v zárodku kvůli nedostatečnému sebevědomí. Tyto křivdy si všichni z mládí neseme s sebou a v případě, že se tanečnice*níci po aktivní kariéře vydají na dráhu pedagogickou, visí zde také hrozba předávání známých vzorců. Taneční vzdělání by přitom mělo pomáhat rozvíjet všestrannou kulturní osobnost, ne ji pošramotit. Mohlo by také pomoct připravit vzdělané taneční publikum, které by dokázalo vnímat tanec jako hodnotné umění. A přispět k vzájemnému respektu těla ve společnosti. 

I na toto téma proběhly v květnu dvě online debaty z cyklu Zaostřeno na tanec pořádané redakcí odborného časopisu Taneční aktuality s odbornou veřejností ze školství i praxe: Zdravé tělo v tanečním vzdělání 7. 5. a Hodnoty v taneční výchově 28. 5. 2021. Více informací na www.tanecniaktuality.cz.  

Foto: Michal Hančovský; Workshop Michala Štípy na katedře tance HAMU

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *