x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Tělo jako pracovní nástroj

31.5.2021, Dina Friedmannová, studentka marketingové komunikace (VSFS Praha) a genderových studií (FHS UK), dobrovolnice a místopředsedkyně organizace České Sestry Věčné Radosti

V následujícím textu se jedná o subjektivní pohled z praxe, nikoliv o oficiální stanovisko Gender Studies k této komplexní problematice [pozn. redakce]. 

Ve spojitosti s prací v sexbyznysu často slýchám slovní spojení prodej vlastního těla / prodávat se. Vždycky mě překvapovalo, jak jsou některé části těla a orgány vnímány jako k práci vhodné a nikdo jejich využití při získávání peněz a jiných zdrojů nezpochybňuje, ale pokud se lidé rozhodnou využít ke generování zisku jiných částí těla než těchto, takřka okamžitě se stávají terčem zostuzování a odsudků. 

Přitom v sexbyznysu, stejně jako v jakékoli jiné výdělečné činnosti, jde o výměnu času za finanční (nebo i jiné) prostředky, a tělo nebo jeho části tak mohou být uvažovány maximálně v rovině nájemní. Tak jako manuálně pracující po skončení směny nepřichází o své ruce, stejně tak osoby ze sexbyznysu nepřichází o žádnou z částí svých těl poté, co vykonají svoji práci.

Přesto ale může být práce v sexbyznysu považována za specifickou v tom smyslu, že pracuje s intimitou a sexuálním vzrušením, tedy s kategoriemi, které jsme byli učeni*y vnímat jako výsostně soukromé a velmi často spojené s konceptem romantické lásky. Otázka studu, emočního propojení, žárlivosti nebo ideálního počtu partnerů*ek je určena především kulturně-historickým vývojem a individuálními preferencemi, takže z mého pohledu nejde o něco univerzálně platného a nezpochybnitelného. Specifikem práce v sexbyznysu – hovořím-li o současné ČR, ale i mnoha jiných zemích – je to, že na rozdíl od ostatních výdělečných činností není nijak zákonně ukotvena, je tolerována v rámci tzv. šedé zóny, není vlastně ani považována za „opravdovou práci“, a pracující v této oblasti jsou tak velmi stigmatizovanou a zranitelnou skupinou. 

Proč dekriminalizovat?

Právě zranitelnost osob v sexbyznysu vede k debatám, které tuto práci vnímají především jako „problém“, který by se měl řešit, přičemž řešením je zde myšlena restrikce. V rámci práce s cílovou skupinou osob pracujících v sexbyznysu si ale myslím, že dochází k zaměňování příčiny a následku. Jestliže většina pracujících v tomto odvětví svou práci tají i před nejbližším okolím a práci navíc často vykonávají v izolaci (např. soukromé byty pronajaté pouze za účelem této činnosti), je velmi těžké zajistit si bezpečnost. Bezpečností myslím jak předcházení fyzickým útokům (většina pracujících v sexbyznysu jsou ženy, a většina jejich zákazníků muži, kteří mají zpravidla fyzickou převahu), tak ostatním typům násilí (např. vydírání prozrazením, finanční násilí apod.). V případě, že k násilí dojde, navíc přeživší často neví, kam se obrátit, obávají se postupů policie a mají strach, že by mohlo vyjít na povrch, čím se živí. Jestliže by existovala zákonná úprava, která by jasně oddělila dobrovolnou práci v sexbyznysu od obchodování s lidmi, chránila by práva osob v sexbyznysu a zaručovala jejich vymahatelnost a zároveň definovala práci v sexbyznysu jako práci a ne jinou, nějak specifickou aktivitu, snížila by se i zranitelnost osob pracujících v tomto odvětví a byl by učiněn první krok při snahách o destigmatizaci této práce.

Sexbyznys má i mnoho pozitiv, která ale, na rozdíl od téměř všudypřítomné démonizace, zůstávají skoro vždycky nevyřčena, a která se vztahují jak na osoby, které sexuální služby nabízí, tak na ty, které je využívají. Pro zákaznictvo to může být mimo jiné sexuální uspokojení v případě, že si daná osoba nechce nebo nemůže najít partnera*ku, získávání sexuálních zkušeností a zážitků v bezpečné a respektující atmosféře, uspokojení specifických potřeb aj. – příkladem budiž aktivní sexuální asistence jako větev sexbyznysu, která nabízí sexuální služby osobám s různými druhy postižení. Osoby, poskytující sexuální služby dobrovolně, mohou také ze své práce čerpat mnoho pozitiv, mezi která patří flexibilita a relativní autonomie (což bývá výhodné například pro matky nebo studující), příjmy patřící spíše k nadprůměru, ale i budování vlastních hranic nebo lepší vnímání vlastní tělesnosti či péče o své tělo a zdraví.

Myslím si, že respekt k individuální volbě je klíčový, a právě dekriminalizační přístupy mohou posílit jak bezpečí pracujících v sexbyznysu, tak snahy o zlepšení vnímání této práce (nebo začátek jejího vnímání jako „opravdové“ práce). Protože to, že s nějakou činností nesouhlasíme a neztotožňujeme se s ní, by nemělo legitimizovat násilí páchané na osobách, které se této činnosti věnují, a to jak ve faktické, tak v symbolické rovině.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *