x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Tělo modelem

31.5.2021, Barbora Řiháková, bývalá modelka, vystudovala sociální antropologii a gender studies, v současnosti působí jako LQA game tester a věnuje se slam poetry

Jak shrnout 14 let bytí modelkou a zároveň feministkou do nějaké souvislé reflexe o těle? Těžko, ale pokusím se o to. 

Hned na začátek považuji za důležité zmínit, že moje zkušenost nemusí odpovídat zkušenosti jiných modelek, které se této práci věnovaly naplno, cestovaly z jednoho fashion weeku na druhý, žily v různých zemích a pracovaly v různých podmínkách. Moje zkušenosti se týkají převážně Evropy, s výjimkou Bejrútu a Dubaje. V zemích, které jsem “navštívila”, jsem žila maximálně měsíc a půl, takže i tam se ubírání mé “kariéry” značně liší ve srovnání modelkami, které se vracejí na stejná místa nebo se zabydlí v cizině na delší dobu a pracují pro svou klientelu. Řekněme, že jsem byla modelkou brigádně, ať si to každý dokáže představit. Při modelingu jsem vždy studovala, nejdříve gymnázium a později sociální antropologii a gender studies. A tady se dostáváme k jádru pudla. Jak se vyrovnat s prací v módním průmyslu a pozvolně se feminizující myslí “budoucí antropoložky” a “profesionální feministky” – jak je s oblibou odkazováno k absolventkám a absolventům mého oboru? Ani jedno z toho nyní nejsem, ale rozhodně jsem “bývalá modelka”. 

Raději než se snažit někoho životopisně obohatit o své kariérní počiny, rozhodla jsem se rozvzpomenout na pár AHA! momentů, které hodně formovaly můj vztah k feminismu, k modelingu a k vlastnímu tělu v tomto prostředí.

Někde to prostě není trh pro tebe

Se svými 186 cm jsem byla poměrně nadstandardní modelka – ano, dnes můžeme říct, že výška modelkám není vždy výhodou. Říká se to, ale není to pravda. I modelky jsou zprůměrované. Každý centimetr se počítá – všemi směry. Ashley Mears ve své knize Pricing Beauty popisuje zásadní faktor, který by měl modelce zaručit práci jako “look” [vzhled – pozn. redakce]. Look je ale pomíjivý koncept, který není zdaleka tak snadno uchopitelný jako “výhra v genetické loterii”, je spíše výsledkem produkce módního průmyslu, něčím, co se konkrétnímu klientovi*tce líbí v konkrétní čas pro konkrétní typ zboží. Mears se ve své práci odkazuje i na Vacquanta a tělesný kapitál. Model*ka prodává svůj tělesný kapitál klientele a produkci módního průmyslu. Look je v této transakci jakýsi významový systém, jež se lidé v módním průmyslu učí dekódovat. Všechny modelky nedostávají vždy stejné pracovní nabídky nebo castingy. Na něco se hodí modelky s delšími vlasy, užšími boky či menším poprsím. Některé věci zase lépe vypadají na vyšší postavě, která např. šaty dobře “vynese”. No a někdy je zase poptávka po provokaci, nekonformitě a jinakosti. Vše je ale výsledkem práce několika lidí z oblasti produkce – od návrhářství, přes vedení castingů, stylingu, fotografie až k samotným modelům*modelkám. 

Není lehké se v takovém prostředí nesrovnávat a hledat příčiny, proč jedna modelka dostala zakázku a jiná ne. Při své výšce nejspíš nebudu mít přes boky méně než 90 cm, ale ve výsledku záleží na klientovi*klientce, zda mi i přesto můžou dát šaty zkusit a ty mohou sedět. Jindy může klientská představa spočívat ve velmi jednotné vizi kolekce prezentované na stejně velkých modelkách*modelech a nesnese, aby někdo “vykukoval” z řady. A další bude chtít androgynní modely a vyvstávající kontroverzi, nebo člověka s podkožními implantáty nebo mimozemským vzhledem… Tak to jde do nekonečna. Je těžké nebrat si odmítnutí osobně, nesrovnávat se a nehledat na sobě nedokonalosti, obzvláště v případě, kdy si např. prací potřebujete pokrýt alespoň náklady na život, v mém případě na cestu, jídlo a další výdaje, a z kapesného vám zbývá možná tak na rýži.

Lež má většinou dost dlouhé nohy

Naprosto neodmyslitelným základem práce modelky je “zdání”. Dokážu přesvědčit klienta*ku, že se zdám na 181 cm, jak říká moje setkarta (jakási vizitka s mírami modelky a úzkým výběrem fotek)?  Dokážu vypadat na 20, i když mi táhne na 26? Řečeno bez servítků, s upřímností většinou daleko nedojdete, natož na konec mola. A pak se to ve vás pere: „Ale přece nemusím lhát o tom, kolik měřím, je to moje tělo, a tak to prostě je a nemusím se přeci podřizovat nějakým standardům krásy, když mě nechtějí, ať nechaj bejt.” No jo, jenže… Primárně je modeling práce. Práce tělem. Tělo je v ní nástrojem a ten nástroj musí splňovat určité specifikace – konfekční velikosti a střihy jsou přeci jen vysoce technickou záležitostí, velikosti mají určitý rozměr a jsou prezentovány takové velikosti, které budou ve výsledku vypadat na modelu natolik dobře, že se prodají. Modelové a modelky přeci jen prezentují naše západní standardy atraktivity a pokud jsou v tomto úspěšní, přichází nejen finanční ohodnocení, ale i určitá vlna popularity a uznání, minimálně mezi klíčovými lidmi z produkce  módního průmyslu, a s ní i další zakázky.

Dalo by se říct, že vidina tohoto “úspěchu” je právě tím, co i přes velký tlak na vzhled a již zmíněný look, udržuje modely a modelky v tomto vysoce konkurenčním prostředí. Přes odmítnutí a neúspěchy, často i přes jednání, které by mohlo hraničit s vykořisťováním. Na jedné straně prostředí luxusu, velkých jmen a velkých značek, příležitostí, cestování a prestiže, na straně druhé pochybnosti, nejistota, frustrace a neustálá orientace na vzhled, hraničící s obsesí. Za těch 14 let jsem nikomu, kromě blízkých kamarádek modelek, nesdělila svou pravou výšku. Po 26. roce občas ani svůj věk. 

Jediné, o čem jsem postupem času přestala dělat kompromisy, byla velikost bot. Ono se totiž v botě 39 při velikosti 41 opravdu těžko na ten konec mola dojde. 

Jez, kde se dá i kde se nedá

Jsem bohužel ten typ člověka, co když nemá jídlo, tak „umírá“. Hlad je pro mě spojený s tou nejhorší náladou na světě, motáním hlavy a akutním nedostatkem energie. Zdá se to neuvěřitelné, ale modelky nejedí vatu. Byly časy, kdy jsme s kamarádkou v Paříži smažily chleba ve vajíčku s roztopeným sýrem navrch (grilled cheese), a opravdu to nebyla strategie, jak se zbavit konkurence. Byla jsem pozvána na luxusní večeře v okázalých palácích nebo alespoň byla součástí módních událostí se znamenitými rauty. Vlhkým snem skoro každé modelky, jež jsem měla tu čest poznat, bylo si po zdařilé přehlídce uždíbnout něco z rautu, tu ulovit sklenku šampaňského, tam si naštosovat do kapsičky pár jednohubek na cestu. Společná večeře po týdnu přehlídek v Římě byla vždy zaslouženou odměnou. 

Odvážila bych se napsat, že ale naprostá většina modelek také zažila přesný opak. Ať už z finančních důvodů, kdy si z kapesného koupíte týdenní jízdenku a už vám zbývá jen na instantní nudle, z logistických důvodů, kdy zkrátka běháte celý den po městě a nenacházíte čas si na 5 minut oddechnout a něco pojíst, protože už jste přišli pozdě na předchozí casting, anebo celý den trávíte na fittingu (kostýmová zkouška) a klient*ka v horším případě zapomene, že jste člověk a potřebujete jíst, a v tom lepším dostanete jablko. Někdy se pro celý tým objedná jídlo s sebou, někdy jde produkční tým postupně na oběd a na modelky*modely se zapomene. V tomto případě opravdu záleží na klientovi*klientce, ale je určitým pravidlem profesionality, že (pokud to přímo sám*sama neiniciuje) se před klientem*tkou nejí. A v šatech už tuplem ne. V některých situacích to ani nejde, např. když sedíte „na make-upu” nebo „na vlasech”. Najít si čas na základní tělesné potřeby, toaletu nevyjímaje, je při práci modelky tím opravdovým uměním. Když si ten čas ale nenajdete, tělo si ho najde za vás a pravděpodobně zkolabujete. 

Péče o vlastní tělo a výživa je jedním z nejpalčivějších témat, které modelingový svět promítá ven ze své bubliny. Podvyživeně vypadající modelky, nízké BMI a poruchy příjmu potravy jsou věčným tématem. Za celou dobu jsem se setkala asi se dvěma nebo třemi dívkami, o kterých jsem určitě věděla, že jsou nemocné. Sama jsem tak určitě vypadala, ačkoliv jsem žádnou poruchu neměla. Bohužel, modeling je, jak jsem zmínila, prostředím neustálé konfrontace vlastního těla s těly ostatních a třeba i úspěšnějších modelek. Tělesná forma je rozhodujícím faktorem pro finanční ohodnocení, ale i pro následné zadostiučinění z úspěchu. Každodennost observace těl druhých a svého vlastního těla,  přeměřování a zkoušení různých typů oblečení, může velmi snadno vytvořit zkratku k nespokojenosti s vlastním tělem a zároveň podněcovat k udržování tohoto stavu. 

Přestože by se o těle modelingovém, modelkovském, modelovém dalo napsat ještě mnohem více, na závěr bych se ráda podělila o pár perel, velmi tělesně zaměřených, které jsem si za svou kariéru vyslechla:

„Tuhle fotku ti do booku nedáme, nechceme přece klienty děsit.” reaguje bookerka v Paříži na portrétovou fotografii z podhledu, kde se jako dvě propadliště dějin skví mé nosní dírky.

Zkoušíme honosné večerní šaty důležitého klienta, fitting vždy trvá půl dne, modelky jsou po jedné až dvou volány na zkoušení, zbytek přihlíží a krejčovský tým dělá úpravy, aby vše sedělo. Jeden z hlavních stylistů se musí vnořit pod mou sukni, aby změřil délku potřebnou na zapínání body v rozkroku. Po několika pokusech se vynoří a vítězoslavně hlásá: „Autostrada!” (italsky dálnice)

„Kdo z vás má, holky, největší prsa?“ ptá se stylistka, aby vybrala vhodnou modelku s plným dekoltem. Místo odpovědi, tři očividně nejvyvinutější zvedají trička.

Po šesti pokusech o opravu dramatický make-up s rudě podbarvenýma očima, který se roztekl po tvářích, když mi vlivem silné klimatizace nepřestávaly hodiny slzet oči, to stylista vzdává a říká: „Tak pojď, prostě půjdeš ubrečená naschvál, uděláme z toho look.”

„Don’t get any bigger!” [Už se nezvětšuj! – pozn. redakce] říká na rozloučenou vedoucí agentury, když odjíždíme po fashion weeku, kde jsem dostala oproti minulým sezónám jen málo přehlídek.

„Hele on mi to nakreslil úplně mimo moji mimiku! Když se usměju, tak jsem jako Jack Nicholson, když hrál Jokera!“ konstatuji na záměrně konturou zvětšené rty před jednou z přehlídek.

„Bála jsem se, že mi vypálí oko!” přiznávám se kamarádce po strašidelném zážitku kulmování řas nad zapalovačem nažhavenou sponkou.

„Já mám rád veliký holky, jak bych to řekl, je na nich víc místa, kam je můžeš políbit.” říká fotograf na castingu v Paříži (já – 16 let).

 

Foto: Mark Ganzon na Fashion Forward Dubai

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *