Na konferenci Ministerstva práce a sociálních věcí Raná péče o děti mezi rodinou a státem představil ministr Petr Nečas koncept domácích školek. Ta spočívá v placené výpomoci mezi rodiči s tím, že rodič, který zůstává doma se svým dítětem, se může starat až o dalších pět dětí. Kniha We Are Not Babysitters, kterou si můžete vypůjčit v knihovně Gender Studies, představuje americké „denní matky“: ženy, které si domácí školku otevřely.
Zkušenost ze Spojených států ukazuje, že stát se „denní matkou“ není jednoduché. Domácí školka musí být dostatečně velká, aby se tam vešly nejen hračky, ale i postýlky pro všechny děti a další nezbytnosti. Domácí školka ve Spojených státech může přijmout i více než šest dětí, v tomto případě ovšem musí mít hlavní pečovatelka asistentku. Chůva musí mít i přesto, že je sama matkou, vzdělání v oblasti výchovy v raném věku.
Ženy, které se rozhodly založit domácí školku, to často udělaly proto, že chtěly zůstat se svými dětmi doma, ale neměly dost prostředků, které by jim to umožnily. Přesto nelze tvrdit, že by si školky pořizovaly kvůli výdělku. Mzda pečovatelek se pohybuje pod hranicí podprůměrné mzdy (týdenní mediánová mzda poskytovatelek péče o děti je 197 dolarů, mediánová týdenní mzda žen v USA dosahuje 502 dolarů). Péče o děti je často zajišťována matkami z etnických menšin a imigrantkami.
Ve Spojených státech využívá domácí péči o děti 24 %
zaměstnaných rodičů s tím, že 48 % využívá institucionálního zařízení, 15
% babysitting a 3 % dětí se účastní speciálního státního programu. Domácí školky si rodiče vybírají
z několika důvodů: jedním z nich je, že nejlépe simulují jejich
vlastní domov. Děti navíc zůstávají ve stejné lokalitě a pečovatelky jsou
většinou ze stejné sociální a ekonomické třídy.
„Ráno vstávám ve čtvrt na šest. Nejdříve se postarám o své děti, vypravím je do školy. … Pak začnu připravovat muffiny pro děti, které dnes přijdou. ‘Anebo jim dám corn flakes?‘, přemýšlím. Mezitím volají rodiče a informují mne jak bude probíhat jejich den. Kdo děti přivede a kdy, jak dlouho u mne budou. Jakékoliv změny v denní rutině mi rodiče ráno hlásí. Beru papír a zaplním ho poznámkami….“ Janice otevírá v 7:30, na rozdíl od ostatních pečovatelek, celkem pozdě. Většina začíná už v 6:00 nebo 6:30.
„Otevírám v půl osmé, tento luxus jsem si rozhodla tento rok dopřát. Skupinka dětí, které hlídám, nevyžaduje dřívější příchod. V půl osmé začnou chodit rodiče s dětmi, ti, kteří mi to neřekli po telefonu, mi shrnují svůj program, poví mi, zda se děti něco nového naučily, jakou mají náladu, prostě všechno. Nejvíce je toho v pondělí ráno, to musím chytit všechno, co se přes víkend změnilo a co se chystá na celý týden. … Ve tři čtvrtě na osm už mám docela dobrý přehled o tom, kdo dnes přijde, kdo nestihne snídani a také kdo kdy odejde. Můžu začít vařit. Mezitím se snažím děti odtrhnout od jejich rodičů, v pondělí to snášejí o něco hůře: po víkendu nechtějí své rodiče opustit. V osm přichází má pomocnice Debbie, snídaně je na stole a den může začít…“ Tak vypadá časné ráno Janice, domácí pečovatelky dvanácti dětí.
„Po snídani ale začíná ta aktivnější část. Děti se rozdělí do skupin, některé zůstanou u stolu a staví si stavebnice či puzzle. Jiné chtějí být aktivnější. Například dnes jsme připravovali kostýmy na Halloween. … Ven chodíme všichni pohromadě. …“ V 11:30 dostanou děti oběd a v jednu začíná odpolední spánek: pro Janice čas na administrativu, úklid, pečení a přípravu odpolední svačiny a vymýšlení dalšího programu. „Děti vstanou tak o půl třetí, do tří je vzbudíme všechny a o půl čtvrté dorazí děti, které chodí do školy. …O půl páté si přicházejí první rodiče pro své děti, opět nás čeká hodně povídání: probrat celý den. Tento čas mám velmi ráda, rodiče nadšeně poslouchají, jak jim vyprávím o celém dni, o nových zážitcích a náladách jejich dětí, atp. I pro mne je to důležitá rekapitulace.“ Poslední rodiče si chodí pro děti mezi půl šestou a šestou, den tím ale nekončí, často zůstávají, povídají si a hrají si společně.
Kniha přináší detailní vhled do každodenního chodu domácích
školek v Americe. Vypráví příběhy dvaceti žen, které se rozhodly věnovat
se domácí péči o děti. Na základě jejich společenské, politické a ekonomické
situace kniha vysvětluje, co je k této práci přivedlo. Ženy, které
vyprávěly své příběhy, se shodly, že pracují mezi šedesáti dvěma a šedesáti
pěti hodinami týdně (9-13 hodin denně přímá péče o děti, 7-10 hodin týdně
ostatní příprava).
Mary C. Tuominen: We Are Not Babysitters: Family Child Care Providers Redefine Work and Care. Rutger University Press. 2003. Knihu si můžete vypůjčit v knihovně Gender Studies, která je otevřena od úterý do pátku od 12 do 18 hodin.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).