Co si myslíte o … ?

Jitka Gelnarová,
kurátorka Oddělení novodobých českých dějin Národního muzea, externí vyučující historie ženského hnutí na genderových studiích FHS UK a na IPS FSV UK

Na začátku byla náhoda. V roce 2014 mě oslovil kamarád Marek Čaněk, který tehdy vedl Multikulturní centrum Praha a věděl, že se věnuju historii ženského hnutí. Jako součást projektu Praha sdílená a rozdělená tehdy začali pořádat tematické procházky po hlavním městě. V rámci tohoto projektu jsem měla své první feministické procházky – tehdy zaměřené na boj za volební právo žen. Informace o procházkách se postupně rozšířily, ozývali se různí lidé, jestli bych pro ně takovou procházku neudělala – vyučující ze středních škol, kolegyně z univerzity, lidé z neziskových organizací zaměřených na zlepšení postavení žen atd. A tak jsem začala provázet středoškolské i vysokoškolské studující i další zájemce a zájemkyně. Z časových důvodů to nikdy nebyly pravidelné akce, konají se spíše nárazově, když mě někdo osloví. Jsem ráda, že potřeba stopovat historii ženského hnutí ve městě tu byla a je a že moje aktivita není osamocená.

Mým oblíbeným místem v Praze je Dům u Halánků na Betlémském náměstí. Má pro mě neuvěřitelného génia loci. Už když vcházím vraty do dvora, mám pocit, jako bych vstupovala do úplně jiného časoprostoru. A v samotné Náprstkově knihovně se cítím, jako bych právě zmeškala přednášku Amerického klubu dam. Knihovna je uchovávána v původní podobě, se všemi knihami, které tu od 60. let 19. století mohly ženy číst. Je to taková časová kapsle. Kdyby mě tam někdo omylem zamknul, vůbec by mi to nevadilo.

Averil Huck,
zakladatelka a průvodkyně Prague Feminist Tours

Jako cizinka a feministka v Praze jsem toužila po informacích v angličtině o českém feminismu. Znala jsem francouzské, britské a americké feministické osobnosti, ale ne ty středo-východoevropské. Je pro mě důležité dozvědět se o této přehlížené stránce historie každého města, ve kterém žiji nebo které navštívím. Bohužel jsem si uvědomila, že zdrojů o tomto tématu je málo, a to i v češtině.

Když se mé zaměstnání v NKC gender & věda chýlilo ke konci, přemýšlela jsem, jaká by mohla být moje další kapitola. Rozhodla jsem se, že v létě 2023 spustím Prague Feminist Tours. Tímto projektem chci přispět ke zviditelnění české feministické a queer historie a jejich hnutí. Napadlo mě, že by to mohl být také zábavný způsob, jak zaplnit informační mezeru, podpořit komunitu a navzájem se inspirovat.

Příběh Spolkového domu Ženského klubu českého je úžasný z mnoha důvodů. Funkcionalistickou budovu postavila v roce 1933 první československá architektka Milada Petříková-Pavlíková s jasným záměrem sloužit potřebám žen. Bylo to vzdělávací a společenské centrum pro ženy s knihovnou a čítárnou, divadelním sálem, noclehárnami pro ženy v nouzi nebo pro návštěvy v horních patrech. Restaurace byla jedinou částí přístupnou mužům. Spolkový dům vedly nebojácné ženy jako Františka Plamínková a byla to skutečná škola demokracie: poskytovala ženám vzdělání, bojovala za volební právo žen, účastnila se odboje za 2. světové války… Škoda, že o vlastnictví budovy přišly za komunismu, dnes ji nahradil Činoherní klub.

Pokud jde o současná feministická místa: Vaše knihovna! Knihovna Jiřiny Šiklové odvádí zcela zásadní a důležitou práci při poskytování zásadních zdrojů o (nejen) českých feministických dějinách v češtině, angličtině a němčině.

Z anglického originálu přeložila Marie Koval.

Michaela Efrati,
feministka, edukátorka, studentka na FF UK, matka dvou dospělých dětí

Procházky na různá témata jsem začala vymýšlet po letech průvodcování po (nejen) Praze a Českých zemích. Běžný návštěvník či návštěvnice města většinou víc než centrum, most a Hrad nestihne a znalost českých dějin zahraniční turista či turistka také zvládá jen do určité hloubky. Začala jsem tedy plánovat procházky po osudech československého odboje za druhé světové války pro místní zájemce a zájemkyně, a zjistila jsem, jak stereotypní a omezené znalosti naše populace o tak známé části naší historie má.

Doba covidové pandemie mě připravila o zahraniční návštěvnictvo a mě napadlo rozšířit nabídku pro místní publikum. Tématem emancipace jsem se do té doby nijak zvláště nezaobírala, o to větší překvapení pak nastalo – objevila jsem zcela nový svět. Dlouhé měsíce jsem při studiu zdrojů odhalovala nové a nové hrdinky, nebo si zcela od základu měnila názor na aktérky dějin známé ze školních lavic, které jsem rozhodně nikdy nechápala jako ženy feministky. Vývoj emancipace a získání volebního práva a rovných příležitostí je pro většinu naší populace věc více méně neznámá. Jméno Františky Plamínkové někteří již zaslechli, ale aktivity Ženské národní rady už jsou většině neznámé. Stejně tak osud Milady Horákové, o které můj jinak velmi vzdělaný známý vykřikoval, že by se o ní měli učit od prvního stupně a myslel tím její popravu a statut oběti komunistické strany. Na poznámku, že Milada byla mimo jiné feministkou a aktivně se podílela na tvorbě zákonodárství, se onen známý rozčílil – on feminismus nesnáší, je to sprosté slovo, nic takového Milada určitě nebyla. Pomník Miladě Horákové ve Sněmovní ulici neznal. To mě utvrdilo v nutnosti procházku dotáhnout do konce. Neznalost a nepochopení vývoje feministického hnutí je v ČR opravdu alarmující, i když s klesajícím věkem účastníků a účastnic procházek se tolerance i znalosti (alespoň) některých okolností zvyšuje, nicméně jména a osudy významných žen, ovlivňujících chod této země, zůstávají stále v pozadí. Marie Schmolková, Hana Steinerová, Bertha von Suttner, Amélie Brázdová, Josefa Náprstková, Renata Tyršová a mnoho dalších jsou neprávem zapomenuté hrdinky své doby. Adresy spojené s těmito jmény nalezneme v samém srdci Prahy. Na ose Pražský hrad – Staroměstské náměstí bydlela většina z nich.

Moje nejoblíbenější místo spojené s tématem je Kamzíková ulice nedaleko Staroměstského náměstí, kde žila Marie Schmolková, patriotka, feministka a sionistka, která svojí činností ve 30. letech pomohla zachránit tisíce uprchlíků a uprchlic (nejen) z nacistického Německa a jejíž snahy substituovaly stát v uprchlické pomoci. Přes veškeré úsilí historiků a historiček je její jméno stále více méně neznámé, přitom o jiných, kteří byli jejími spolupracujícími, se točí velkorozpočtové filmy.