Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
za pár dní bude zase 8. březen, tedy Mezinárodní den žen. Každý rok si při této příležitosti připomínáme, jakou cestu už ženy na své cestě ke zrovnoprávnění ušly. Každý rok si ale zároveň uvědomujeme, jaké překážky nám ještě stále stojí v cestě.
Ženám (často ruku v ruce s uvědomělými muži) se povedlo změnit mnoho strukturálních nerovností a vydobýt si šanci na uplatnění v oblastech, které jim byly zapovězeny. Můžeme nosit kalhoty, můžeme řídit, studovat, můžeme dokonce vyučovat, aniž bychom dodržovaly celibát, můžeme volit i být voleny. A pořád nám to nestačí! Ó, jak jsme troufalé, chtěly bychom studovat IT, chtěly bychom boxovat a závodit ve Formuli 1, chtěly bychom, aby naše těla nebyla brána jako kus masa a vystavována za účelem prodeje čehokoli, kdykoli a kdekoli, chtěly bychom nebýt znásilňovány a možná i rozhodovat o své reprodukci. Dokonce si myslíme, že umíme malovat a psát knihy, hodnotit hudbu i filmy úplně stejně dobře jako muži, proto nějak pořád nechápeme, proč nevisí naše obrazy v galeriích a naše názory nezaznívají ve veřejných diskuzích. Proč u kulatých stolů a diskuzních setkání nad rozličnými tématy od aktivismu přes vzdělávání po vědu zasedají pouze muži? Proč ženy, alespoň podle svého mediálního obrazu, rozumí jen pracím práškům, zatímco muži rozhodují i o porodech? Někde se stala chyba. Možná ženy opravdu nechtějí dělat vědu ani politiku, operovat, programovat ani řídit firmy, ale co když je to jinak?
Všichni máme v hlavě stereotypy, které nám brání trochu otevřít mysl a zapřemýšlet. To, že není moc programátorek, totiž neznamená, že neexistují ženy, které by tuto profesi chtěly dělat. Může to znamenat třeba to, že dívky jsou odmala směřovány k jinému typu zaměstnání, že od útlého věku slyší, že matematika není pro ně, že jim do ruky patří vařečka a svůj život by měly zasvětit péči o dítě, protože teprve v mateřství je smysl života ženy. Jako by se to snad vylučovalo.
Svět není ideální a ještě dlouho nebude. Pojďme se společně snažit měnit ho k lepšímu. Jednou z cest je i upozorňování na genderové rozměry v oblastech, kde bychom je primárně nečekaly. Druhou možností je předkládání pozitivních vzorů – žen, které uspěly v odvětvích, kde jsou stále solitérkami. V tomto čísle zpravodaje se snažíme o obě zmíněné cesty. Tématem je gender ve zdravotnictví a věřte, že toto je pole velmi široké a pestré.
Oslavme tedy den boje žen za rovnoprávnost třeba hledáním souvislostí. My nabízíme inspiraci v následující četbě, ale iniciativě se meze nekladou, příležitostí je mnoho.
Markéta Štěpánová
Ať si to připouštíme nebo ne, porodnictví je zřejmě posledním zdravotním oborem, kde přetrvává silný patriarchální kontext. A to ve dvou téměř nezávislých směrech: ve směru lékař (platí ale i pro systémem vyškolenou lékařku) – porodní asistentka a ve směru lékař/ka – příjemkyně péče.
1. S prvním dítětem jsem se vracela do zaměstnání na částečný úvazek (jeden, později dva dny v týdnu) v jeho sedmi měsících, hlídání zajišťoval manžel ve spolupráci s mými rodiči, tchýní a babičkami. Do práce jsem se vracela ráda, v podstatě jsem si tam chodila „odpočinout“. U druhého dítěte jsme se po roce s manželem vystřídali a na rodičovskou šel on (klukům bylo 1 a 3 roky). Manžel si chtěl rodičovskou zkusit, mně se zároveň hodilo nastoupit na plný úvazek tak, abych získala co nejdřív zbývající praxi k atestaci. Po dvou letech jsem odastestovala a teď jsem znovu na mateřské. Do práce bych se ráda opět vrátila dřív než za tři roky, ale ideálně na nižší úvazek – ten mi i v předchozích letech vyhovoval nejvíc. Jsem ráda, že se mi zatím relativně daří balancovat mezi rodinou a zaměstnáním, i díky podpoře ze strany rodiny a zároveň vstřícnosti mého nadřízeného. Asi bych nic neměnila.
2. Z mého pohledu může být problematická část chirurgických oborů – spíš z důvodu zaběhaných zvyklostí. Na řadě pracovišť se stále ještě od začínajících lékařů automaticky očekává, že budou v zaměstnání trávit denně (!) hodiny přesčasů (protože jinak se nic nenaučí), s tradičně minimálním zastoupením žen lékařek. Zároveň v některých specializacích není výjimkou atestace po více než deseti letech praxe, což může řadu lékařek odradit. Myslím si, že situace by se mohla zvolna zlepšit svým způsobem „samospádem“, generační obměnou na vedoucích postech jednotlivých klinik a odborných společností, i třeba rostoucí početní převahou mediček nad mediky a rostoucím nedostatkem lékařů na pracovním trhu.
3. Osobně bych uvítala zkrácení a zefektivnění specializační přípravy (i když se tomu odborné společnosti intenzivně brání), víc finančně dostupných a kvalitních zařízení (jesličky, dětské skupiny apod.) pro děti do tří let věku a větší ochotu zaměstnavatelů k nabízení částečných úvazků.
1. Starší dcera se narodila ještě na vysoké škole a syn po státnicích, po nástupu do zaměstnání mi nejvíce s péčí o děti pomohl manžel a rodiče. Děti byly od začátku vedeny k větší samostatnosti. Plánovali jsme to původně opačně, ale nyní bych asi neměnila.
2. Obecně profese lékaře - lékařky je náročná jak časově, tak nárokuje i osobní nasazení a určitou flexibilitu, což někdy může kolidovat s péčí o děti. Dříve zavedené „klišé“ postupně z medicíny mizí, dříve téměř nepředstavitelná pozice lékařky pracující na chirurgii, ortopedii, kardiologii, je dnes již minulostí. Samozřejmě se ale žena musí nejdříve rozhodnout, zda dá přednost rodině nebo povolání. Jinak platí, když se chce , jde téměř všechno.
3. V dnešní podobě předatestační přípravy se s mateřstvím nepočítá, takže platnost některých povinných kurzů lehce vyprší a je nutno je za nemalý poplatek absolvovat znovu. Doba rodičovské dovolené se nepočítá, tudíž se prodlužuje doba přípravy na samostatné vykonávání profese lékařky. Pomoci by mohlo uznání i více časově rozvolněných stáží a předatestačních kurzů do přípravy.
1. Po škole jsem nastoupila na ORL, během předatestační přípravy jsem pracovala jeden rok v Miláně, atestovala jsem po šesti letech a asi půl roku nato jsem otěhotněla. Na sále jsem byla ještě v 7. měsíci, pak jsem odešla na mateřskou. Chtěla jsem se vrátit na částečný úvazek po devíti měsících, ale nebylo mi to umožněno, tak jsem se zařídila jinak a místo toho nastoupila do ambulantního provozu, kde jsem si postupně navyšovala úvazek a od září 2018 jsem dohromady na plný úvazek u tří zaměstnavatelů. Momentálně řeším to, že jsem se dostala profesně někam, kam jsem chtěla, ale když budu mít druhé dítě, tak o to zase přijdu… a to je poměrně těžké dilema.
2. Obory ženám-matkám uzavřené jsou spíše ty chirurgické, respektive uzavřené nejsou, ale žena po mateřské se musí dost snažit, aby se vrátila zpět. Myslím také, že vzhledem ke změně žebříčku hodnot, kterou většina matek prodělá, už nejsou ochotné trávit většinu času v nemocnici. Takže pokud bych jako zaměstnavatel toto očekávala, byla bych taky ostražitá.
3. Návrat do zaměstnání by výrazně usnadnilo, kdyby zaměstnavatel byl ochoten přistoupit na částečný úvazek. Díky tomu by se spousta žen vrátila do práce dříve a neodstřihla se tak od původní profese. Už jsou i osvícení zaměstnavatelé, kteří to vidí, ale obecně mám dojem, že na spoustě pracovišť se se ženou, která odejde na mateřskou, již spíše nepočítá. Určitě by pomohla změna perspektivy, místo toho, aby se na mateřství nahlíželo jako na řízenou sebevraždu, dalo by se vnímat pozitivně i vzhledem k zaměstnání (např. lepší jednání s dětmi, zřejmě i větší zodpovědnost, time management atd.). Podle mě obecný návod je oboustranná upřímnost a vstřícnost, jak na straně zaměstnance, tak zaměstnavatele. Ale dokud většina řídících pracovníků ve zdravotnictví (komoře i vládě) budou muži, nelze čekat velký posun. Myslím, že role matky je do jisté míry nezastupitelná, ale rozhodně je na místě dělba práce i v rámci rodiny. Bez muže a prarodičů bych to sama takto nezvládla, ale dovedu si představit, že by pomohlo, kdyby byl muž s dcerou nějakou dobu (třeba tři, šest měsíců) doma.